Přinášíme vám rozhovor s držiteli Ekopubliky za rok 2017 s Martinem Uhlířem a Janem Lipoldem. 

Dozvíte se v něm, jak vznikaly vítězné články, jak na nepolitické a neekonomické články reaguje redakce a čtenáři a co cena Ekopublika pro oba novináře znamená.

Vítám Martina Uhlíře z Respektu, čerstvého držitele Velké Ekopubliky. A Jana Lipolda z Aktuálně.cz držitele Malé Ekopubliky. Poprosila bych vás o pár odpovědí na otázky a první z nich je, jak vznikl ten článek, který byl vlastně oceněn? Takový malý příběh, jestli vás můžu poprosit. 

Martin Uhlíř: Ten prvotní nápad pocházel z toho, že jsem viděl v časopise Science text právě o tom, jak mizí hmyz. No a potom jsem sháněl, kdo tady z českých entomologů by o tom mohl mluvit, dohledával jsem si další texty a tak. Čili to asi byla ta geneze, trvá to poměrně dlouho. Protože potom člověk musí ještě, když už má ty věci pohromadě, shromážděné ty informace, tak musí ten příběh nějakým způsobem odvyprávět. Nesmí tady tuhle část podcenit, protože pokud to udělá, přidává práci editorovi, nebo mu to editor přímo hodí na hlavu a musí to přepsat. Takže touhle cestou.

Jan Lipold: Příběh komentáře o tom, že je dobře se o věci starat a nechat je opravovat, pokud to jde a nevyhazovat je samozřejmě jiný než příběh článku pana Uhlíře. Já jsem pochopitelně nečerpal z časopisu Science a podobných zdrojů, zkrátka a dobře, protože to téma se může zdát na první pohled trochu banální a obyčejné. To znamená, že je správné se o věci starat a pečovat, opravovat, nevyhazovat, ale mě k tomu bezprostředně inspirovala zpráva o tom, že v Praze v Holešovické tržnici vznikla taková dílna, s podporou radnice, která se právě tomuhle věnuje. Čili vyzývá lidi, aby tam nosili staré věci místo toho, aby je vyhazovali a oni jim je opraví. Má to nejenom souvislost s jaksi šetrným vztahem k věcem a se starostí o věci, ale přece je popsána i řada případů, kdy tohle to opravářství funguje v tom sociálním smyslu, to znamená, že to dává práci i lidem, kteří by ji třeba jinak hledali těžko, dost často jsou to třeba i cizinci, kteří se tady usadili atd., Čili po tomhle opravárenské řemeslu si myslím, že bude poptávka čím dál tím větší a že je to tak správně.

Jaký měl text ohlas, jak byl přijat v redakci a případně čtenáři?

Jan Lipold: Šéfredaktor mi řeklo, že se mu to líbilo, tak to není málo. A zaznamenal jsem na to i pár kladných ohlasů. Takže si myslím, že to i někoho zaujalo.

Martin Uhlíř: V redakci, pokud si pamatuji, tak ten text byl přijat dobře, vždycky má redakce radost, když po všech těch politických, ekonomických tématech je tam něco z jiného soudku, byť že tenhle článek, že mizí hmyz, není moc pozitivní, ale je to přece jen něco jiného. Najednou je ten čtenář někde jinde. Může si od vší té politiky a podobných věcí odpočinout.

Vnímáte za tu dobu nějaký posun v tom, jak těžké nebo snadné je o těchhle věcech psát? Jak to čtenáře zajímá nebo je mezi těmi environmentálními tématy něco, co více rezonuje, než dřív nebo co naopak už nikdo nechce číst?

Martin Uhlíř: Já se musím přiznat, že moje povědomost, co lidi čtou a co chtějí číst je slabá a já ji vlastně moc nemám, ale člověk se v tom musí řídit citem obecně vždycky funguje. Nejhůř se píšou věci, které jsou třeba důležité, ale odehrávají se někde daleko, třeba teď konference v Jižní Korei, kde se domlouval text nové zprávy klimatického panelu o změně klimatu. A to je téma, které se zpracovává těžko, protože je to daleko, nedá se to tady moc ukázat.

Ráda bych se vás zeptala, co pro vás to ocenění znamená, nebo jaký význam pro vás má.

Martin Uhlíř: Tak já jsem o tom mluvil při předání ceny. Je to povzbuzení, protože novinář obecně a možná zvlášť novináři, kteří se chtějí specializovat na životní prostředí, tak mohou cítit jistou frustraci, že ta pozornost věnovaná těmto tématům jak v redakcích, a teď nemluvím o Respektu, ale co tak sleduji situaci v médiích obecně, tak není velká. Je to často vnímáno jako okrajové téma, které není moc důležité. Když už životní prostředí, tak mám někdy pocit, že ta média se často zajímají o to, co přímo ovlivňuje lidské zdraví, třeba znečištění vzduchu, vody a podobně.

Jan Lipold: Já bych dodal taky k tomu, co pan Uhlíř. Mám pocit, ať už uvnitř médií, ale zejména v publiku čtenářů nebo diváků, že panuje trochu jako únava z toho. Když se řekne ekologie, když se řekne životní prostředí, tak ten pocit, že už jsme to slyšeli tolikrát a že už se přeci tolikrát psalo, mluvilo o klimatické změně atd., tak takový ten povrchní dojem, že to přeci není nic nového, tak si myslím, že bohužel to hraje roli i v médiích i u těch čtenářů. Samozřejmě jsem za cenu Ekopubliky moc rád a překvapila mě, protože nejsem novinář, který se na psaní o životním prostředí specializuje, snažím se, v rámci možností, specializovat na všechno. Že porota usoudila, že článek má nějakou hodnotu, nějakou cenu i v Ekopublice mě pochopitelně hodně těší a pokouším se tu cenu brát s pokorou.